Článek: Když o mě napsali v MTBS
Když o mě napsali v MTBS
Když o mě napsali v MTBS, měl jsem z toho radost a mám jí dodnes. S Petrem Burešem se již nějakou dobu známe a tak nebylo složité při jeho návštěvě dát rozhovor dohromady.
V komunitě pražských bikerů je Andrej Jakovlev známý několik desítek let. Horských kol měl nespočet, v devadesátkách sedlal několik legendárních značek a také po přelomu milénia se mu v rukou ohřálo hned několik biků, zejména kultovních amerických značek jako Ellsworth, Yeti a další. Po celou dobu se ale jeho hlavní pracovní náplň odehrávala v úplně jiném oboru a až několik posledních let se věnuje naplno cyklistickému byznysu, orientovanému na náročné zákazníky, kterým staví na zakázku kola a servisuje a konzultuje vše, co je s nimi spojené.
Historii pionýrských dob jeho bikování připomíná několik stropních exponátů v podobě různých rámových torz jako AMP, San Andreas nebo Klein, která slouží jako nevtíravý kontrast k vystaveným exponátům kol současné produkce na stěně jeho ateliéru, které nabízí svým zákazníkům.
Kvůli novému byznysu si předělal svou garáž a upravil ji na něco jako designový ateliér, ve kterém jsem se s Andrejem sešel k následujícímu povídání.
Ahoj Andreji, pověz, kdy a co tě vedlo k radikální změně oboru podnikání?
Bylo to na začátku roku 2018. Jak to tak bývá, odstartovaly to neshody s mým kolegou ve bývalé firmě. On chtěl expandovat víc do korporátních zakázek a výběrových řízení pro velké firmy, zatímco já preferoval spíše menší rezidenční zakázky pro soukromou klientelu. Všechno se to týkalo navrhování a instalací audiovizuálních systémů. Bohužel jsme si přestali v té době rozumět i po lidské stránce, a proto jsem se nakonec rozhodl z firmy odejít. No a kola byla vždycky takovej můj tajnej sen. Ale nechtěl jsem mít klasickej bikeshop, ale spíš takový studio. Vlastně jsem chtěl pracovat podobně jako předtím, když jsme v sídle firmy měli něco jako showroom, kam přišel zákázník, se kterým jsem si sednul, pobavili jsme se o možnostech a něco se z toho narodilo.
Takže ty jsi v podstatě nechtěl měnit svůj styl práce, jen obor a být tak říkajíc svým vlastním pánem?
Přesně tak. Byl jsem zvyklý pracovat s vyšší střední třídou až highendovými komponenty a z nich stavět konkrétní AV projekty. No a v kolech to funguje vlastně hodně podobně. Nikdy jsem neprodával klasické hifi věže z krabic, ale dával jsem dohromady komponenty mnohdy navrhované podle dispozic domu nebo jednotlivých místností.
Úplně první myšlenka na to, co tady teď vidíš, vznikla vlastně při stavbě tohoto domu, kdy jsem poprosil architekta, aby mi udělal budovu garáže jako multifunkční objekt, který by se dal okamžitě překlopit na nějakou malou provozovnu. To bylo už před zhruba deseti roky. Pak ale uplynul ještě nějaký čas, než jsem se finálně rozhodnul, že do toho půjdu.
A jaký pro tebe byly úplně první začátky v cyklistickém byznysu?
Byla to tehdy taková shoda náhod, že jsem intenzivně trénoval s Gaspim a on mi tenkrát nabídnul, jestli nechci dělat distribuci Funn pro ČR, že Funn shání někoho nového, a když sepíšu nějaké CVíčko, že ho na Eurobiku předá a uvidí se. Asi po měsíci mi přišel čtyřicetistránkový dotazník, s jehož vyplněním mi musel pomoct jeden můj kamarád a pak mi za další měsíc přišel dopis, že si mě vybrali a to pro mě byl ten finální spouštěč začít. Nejdřív jsem si myslel, že to můžu celý postavit jen na Funnu, ale brzo jsem zjistil, že takhle to nejde a že mě jenom distribuce jedné značky neuživí.
Říkal jsem si, že buď budu muset dělat distribuci pro víc značek, nebo začít dělat maloobchod. Současně jsem ale zjistil, že mě distribuci dělat, jako práci, vlastně moc nebaví. Baví mě jezdit po obchodech, bavit se se zákazníkem a baví mě stavět a servisovat kola. Já jsem si kola odjakživa servisoval sám. Když jsem si tenkrát koupil highendovej bike a zjistil jsem, že jsem závislej na jiných servisácích, tak jsem měl z toho obrovskej stres, protože to kolo máš rád a nevíš, kdo ti ho bude dělat. Měl jsem tenkrát i pár Kleinů a díky nim jsem si našel Lukáše Klezla, za kterým jsem začal jezdit do Svitav, protože jsem věděl, že to ten člověk udělá dobře a nemusím se bát, že se tam něco podělá atp.
No, jenže jezdit do Svitav dvakrát do měsíce kvůli každý banalitě nebylo úplně praktický, tak jsem se to pomalu začínal učit sám. Tím, jak jsem měl vždycky poměrně dost kol a furt jsem na nich jezdil, tak jsem se toho i dost díky tomu naučil. Jenže když se to začalo překlápět v tenhle byznys, bylo potřeba to dělat zodpovědněji. Proto jsem si udělal velkou rekvalifikaci na mechanika jízdích kol, v rámci cyklovzdělávání u Petra Kuby, a absolvoval také několik školení na DT Swiss, Fox, Marzocchi a další. Současně s tím jsem si také postupně dovybavoval servis vším potřebným.
Hodně mě posunula v tomto směru také úzká servisní spolupráce se závodníky Radkem Kulhavým, Martinem Brzou, Petr Hendrichem a dalšími, pro které jsem hlavně zaplétal kola a ladil odpružení. Nikde se nepozná lépe, jak děláš svou práci, než u opravdu hodně namáhaných kol, které jsou vystavena náročnému provozu.
OK, takže pojdme zpět k současnosti. Jaké rámy,nebo kola jsi tedy začal zákazníkům stavět?
Tenkrát se vzápětí po Funnu objevil ještě Pipe Dream, protože jeden ze spolumajitelů Funnu byl současně spolumajitel i v Pipe Dream Cycles, což byla značka, která vyráběla ocelové enduro hardtaily. Oni tenkrát poslali Richardovi nějaký rámy, aby to postavil do Friedrichshafenu, a on mi nabídl, jestli to nechci postavit já a vyzkoušet, protože oni tenkrát zrovna začínali. Prostě se to takhle všechno sešlo do jednoho. Já jsem si jedno kolo postavil a zjistil jsem, že je to neuvěřitelně univerzální bike, na kterým se dá jezdit úplně všechno, v podstatě bez omezení. Při rychlostech, který jsem jezdil, jsem zjistil, že já vlastně odpružený kolo vůbec nepotřebuju.
No a já jsem se s nima tehdy nakonec domluvil na tom, že budu dělat u nás něco jako dealerství. Šel jsem do toho srdcem, objednal jsem si šestnáct ocelovejch rámů a začal jsem to dělat. Po čase přišli jestě s limitkou na titanovejch rámech, kterých udělali jen 20 kusů, přičemž já jsem jich vzal deset, zbylých pět šlo do Japonska a pět si jich nechali v Anglii pro sebe. Rychle ale přišel další střet s realitou. Zatímco titanové rámy byly do roka vyprodaný, oceláky tolik nešly. Ty biky se nedaj udělat levně, pod 65 tis. ho prostě nepostavíš, pokud chceš držet správnou úroveň komponenetů a vidlice. A zákazníků, který něco podobnýho vysloveně vyhledávají, je strašně málo.
Když jsem viděl, že ani tohle není asi úplně ta pravá cesta, tak jsem zkusil napřímo oslovit Pivot. To bylo ještě v době, kdy to nedělalo Protocycles. Později jsem pak zjistil, že už se v té době ale jednalo o novém zastoupení u nás. Napoprvý to ale s Pivotem neklaplo, tak jsem zkusil ještě Milana Jurku s Yeti, protože Yeti značku mám taky hodně rád a s kamarádem, který je do Yeti úplně blázen, jsme chtěli udělat speciální showroom jenom na Yeti kola v Praze. Před tím, něž k tomu ale došlo, se Milan Jurka domluvil na podobném projektu se Zdeňkem Šimoníkem, takže náš projekt šel logicky nakonec k ledu.
Poslední anabáze, kterou jsem zkusil a která neklapla, byl Mondraker. Měl jsem představu, že bych se chtěl zabývat jen vyššími karbonovými modely a ty prezentovat v rámci mého showroomu a současně mít i něco jako democentrum, kde by se mohli zákazníci na kolo posadit a projet. Gaspi, který za Mondraker jezdil, mě dovedl za šéfem tehdy nového českého zastoupení, ale když mi on vysvětlil, jak by si představoval naší spolupráci, tak jsem z toho pochopil, že to není ta cesta, kterou bych chtěl jít a sám jsem z toho musel dobrovolně vycouvat.
To normálně vypadá, že na co jsi sáhnul, to se pokazilo nebo nefungovalo tak, jak by sis představoval. Kdy se to zlomilo?
Dělal jsem si chvíli ty ocelový a titanový Pipe Dreamy, ale pak jsem jednou objednával nějaký komponenty od Protocycles a Víťa se mě zeptal, jestli se může zastavit a něco se mnou probrat u kávy. Přijel a nakonec z něj vylezlo, že v Praze sice našel několik krámů, který chtěli Pivot nabízet, ale nikdo z nich si neobjednal na prodejnu ani jeden rám a všichni jen dali katalog kol na svůj eshop. Takhle se to nedá ale dělat, opáčil jsem. No to se shodneme, odpověděl Víťa, takže co s tím uděláme? Hned jsem si řekl, že do toho půjdu a zeptal se, co máte na skladě? Tehdy to byl jedině Trail. Tak jsem si hned koupil DEMO model, posadil jsem se na něj a vyrazil na první vyjížďku.
Když jsem se z ní vrátil, tak jsem jen nevěřícně kroutil hlavou a v duchu si říkal, to není možný, s tím kolem není potřeba nic dělat a to jsem si přitom koupil úplně toho základního raceovýho Traila. Poprvý v životě jsem měl takovou zkušenost. Geniální. Pak to šlo postupně s dalšíma modelama, Switchblade, Firebird a dneska je z toho tohle. V Praze jsme dva krámy, co dělaj Pivot, Radotín a já. Radotín je takovej Motol, velká fabrika, zatímco já jsem taková malá soukromá klinika.
Od kdy má tenhle prostor dnešní finální podobu? Třeba dílnu asi dovybavuješ průběžně, ne?
Jsou to zhruba tři roky. Většinu věcí jsem si dělal sám s pomocí kamaráda truhláře, ke kterýmu jsem nejprve jezdil pomáhat do Žebráku s přípravou desek a korpusů na skříně, ale posléze si většinu sestavoval tady sám a on přijel až na finální kompletace. Komplet zařízeno to bylo začátkem roku 2020. Už jsem měl za sebou pár prodaných Pivotů a začala se tu tvořit skupina zákazníků především se zaměřením na enduro a allmountain. Pak přišla korona.
Americké značky tehdy dost bojovaly s problémy s dodávkami. Jak jsi dokázal tu dobu přežít jako monobrandově zaměřený shop?
Před covidem to fungovalo tak, že když přišel zákazník, vybral si konkrétní kolo, to se objednalo a za pár týdnů bylo u nás, postavilo se a on na něm odjížděl. V covidu nám Pivot oznámil, že takhle to dál už fungoval nebude, že musíme udělat všichni předobjednávky. V rámci dealerské sítě jsme se domluvili, že pokud bude někdo potřebovat nějaký kolo a to bude mít skladem někdo jiný, že si vzájemně vypomůžeme, když na něj dotyčný zrovna nebude mít zákazníka, ale každý, kdo chce Pivoty prodávat, musel nějakou objednávku udělat a spoléhat se na průběžné dobírání kol nebo rámů v uplynulých dvou letech moc nešlo.
Podle čeho dneska vybíráš, který modely kol objednáš?
Kolem mě se vybudovala klientela enduro - allmountain, tak nějak přirozeně, ale pro mě je nejoblíbenější kolo Trail v enduro setupu. Ideální je podle mě Trail doplněný Firebirdem a případně ještě gravelem Vault. Proto se teď snažím hledat nové zájemce právě i na trailové ježdění.
Hezky jsi mi nahrál na další otázku. Jak se v dnešní době buduje nová klientela pro takto specifický projekt?
Osobními kontakty a referencemi. Dlouho jsme ani v předešlé firmě neměli žádný showroom, ale spokojení zákazníci si to prostě řekli a posílali k nám nové lidi. A podobně to funguje i s kolama.
Abys mohl nějak fungovat, potřebuješ mít nějaký roční obrat, množství prodaných kol. Prozradíš nějaká čísla?
Když jsem začínal s Pivotem, kluci mi řekli, že když prodám deset kol ročně, budou spokojený. A já těch deset kol skutečně prodal. Na rok 2022 jsem už udělal objednávku na 27 kol a na roky 2023 i 2024 jsem si objednal po 24 kolech. Jenom Pivot, nic jinýho. Pivot není sezónní zboží, prodává se celý rok, v létě i v zimě. To je specifický pro highend. Dobrý je na tom to, že když patříš mezi větší prodejce, tak jsou k tobě v Pivotu vstříčnější i v případě dobírání rámů nad rámec předobjednávkek, takže ve finále je šance prodat toho víc, pokud to je na externím skladu.
Podobný je to se servisem. Zjistil jsem, že něco jinýho je dělat si svoje kola, když potřebuješ, ale úplně jinak je to v okamžiku, kdy máš dělat servis pro zákazníky v nějakém objemu kvalitě a také termínech. Není to zdaleka jenom o znalostech a vybavení nářadím, ale také o skladu náhradních dílů v daleko širším sortimentu, než jsem byl zvyklý. Dneska už jsem na tom tak, že mám náhradní zapletený kola, vidlice a v určitém množství i náhradní tlumiče v nejčastějších specifikacích pro Pivot. K tomu pár šuplíků plných různých servisních kitů pro jednotlivé modely vidlic a tlumičů a to nestojí malé peníze ani úsilí.
Nezvažuješ, že bys v budoucnosti prodával kromě Pivotu víc highendových značek?
Uvažoval jsem a občas uvažuju o tom, že bych nabízel víc značek, ale pak si nakonec řeknu proč? Muselo by to být něco, co neumí Pivot, buď co se týká technologií nebo kategorií kol. Momentálně se snažím ale pracovat na tom, abych posílil klientelu na XC a trailové ježdění, protože většina prodaných kol u mě je zatím s vyššími zdvihy, a přitom v gravelu nebo XC má Pivot také špičková kola podobně jako v gravity disciplínách.
Jak to máš s lidskými zdroji? Všechno zatím zvládáš úplně sám, ale nemáš ambice časem rozšiřovat a mít třeba nějaké zaměstnance?
To v žádným případě nechci. Já to všechno chci dělat sám a mít tak nad tím stoprocentní kontrolu. Momentálně mám na výpomoc se servisem občasnýho brigádníka srdcaře, kterýho využívám, když je potřeba a i jemu to tak vyhovuje, protože už je v důchodu, ale kola miluje, stále na nich jezdí a dělá to srdcem. Uvažuju o tom, že bych zvětšil showroom, aby se sem vešlo víc kol a měl jsem i víc místa pro kola na servis.
Dnešní korporátní svět je postavený na nekončící spotřebě a každoročním, pokud možno růstu, jak seš na tom v tomto ohledu ty? Máš ještě nějaké rezervy?
Chci prodávat pravidelně nějaký objem kol a mít stabilní klientelu na highendový produkty, která za mnou bude chodit pro Pivoty a na servis Foxu. Mít takovou svoji rodinu klientů. Podle mě je správná cesta se na něco specializovat a dělat to dobře, než se rozpliznout a dělat všechno špatně nebo jenom průměrně.
Andreji, děkuju za čas i zajímavé povídání a přeju, ať se ti daří i v roce 2023 dělat radost sobě i tvým zákazníkům.
Ještě jednou děkuji a celý článek najdete zde:
https://mtbs.cz/clanek/flowcycles-andreje-jakovleva-kdyz-se-z-konicka-stane-job/kategorie/servis